Kdo říká, že sedne za buben bez cvičení a hraje jak Buddy Rich, tak lže!!!

Bez dřiny to nejde, každý z nás narazil na zádrhel v sobě někde jinde a to jinak neodstraníš. To je taky talent vydržet za bubnem sedět!

Ať už posloucháš něco, co se ti líbí, nebo chceš odstranit bolavý místo. Největší cvičební zápřah jsem zažil ve škole, kdy jsem hrál průměrně 8 hodin po tři roky.

Vím přesně, jak jsem dělil čas, a to na malý buben, nohy, koordinaci, nahrávky. Improvizace je pro mě spíš intuicí.

Dnes mám věci, při kterých se dobře rozehraju, i když už zdaleka necvičím tolik. Jde o soustředění, rozpohybování a zahřátí muskulatury.

Poslouchání nahrávek mě vždycky bavilo a zůstane mi to.

Moje vyjádření na obecný názor na cvičení a praxi - jak říkáš? Dřina s posloucháním idolů po bubnech chodí!!!

Kdysi na Janáčkově akademii jsem cvičil občas i 6 - 8 hodin denně. Pouhé cvičení techniky ale zabíralo z této délky maximálně hodiny dvě, zbytek byl nácvik skladeb. Vypracoval jsem si svůj systém cvičení, který mi vyhovuje (rozehrávat každou ruku zvlášť, paradidly atd.). Po skončení školy jsem měl řadu let čas pouze na nácvik skladeb, které jsem hrál na koncertech, teprve v poslední době (po dokončení všech studií na JAMU - kompozice, teorie kompozice) mám na cvičení techniky zase víc času a dost mě to baví). Můj cvičební systém a průběh studií je ale natolik neobvyklý (navíc hraji hlavně soudobou vážnou hudbu), že je myslím "poněkud mimo" zkušeností a potřeb většiny hráčů.

Co se týče poměru technických cvičení a učení se poslechem, je dle mého názoru zcela určitě potřeba obojí, byť u každého v trochu jiném poměru. Někteří hráči mají větší technické dispozice, ale jsou "horší muzikanti" - ti potřebují určitě víc poslouchat a hrát s nejrůznějšími kapelami. Jiní jsou přirozeně muzikální, ale technické dispozice jsou horší a je proto potřeba víc dřít ty problémy, které "nejdou". Každý by měl sám vědět, kde jsou jeho technické a hudební mezery (samozřejmě po konzultaci s učitelem, zkušenějšími hráči a při poslechu "špiček") a pracovat na jejich odstranění a kromě toho se paralelně bavit vymýšlením, čím by mohl být jako hráč výjimečný a originální.

Kolik jsem toho za život nacvičil fakt nevim, s určitostí můžu říct jen to, že to bylo v každym případě málo. Zase na druhou stranu život strávenej jen za bicí soupravou mě uplně neláká.

Nejvíc jsem cvičil šest a půl hodiny a to bylo jen jednou. Nejdůležitější pro mě bylo období od 20 let do 23, kdy jsem cvičil pravidelně dvě až tři hodiny denně a k tomu ještě hodně zkoušel. Pak jsme koupili se ženou barák, teda spíš zříceninu, a tak jsem musel vyměnit paličky za zednickou lžíci. Od tý doby se mi už nikdy nepovedlo nastolit tak pravidelnej režim jako dřív. Sice jsem cvičil, ale už ne pravidelně. Na druhou stranu jsem hrál 250 - 300 kšeftů a koncertů ročně + studia. Momentálně cvičím tak jednu až dvě hodiny, ale jsou dny, kdy se k tomu prostě nedostanu. Za nejdůležitější považuju si načasovat formu, než přijet na koncert nebo do studia přehranej a unavenej.

Rozvrh pro jednotlivý disciplíny podřizuju tomu, co momentálně nejvíc potřebuju, resp. tomu, co mi jde momentálně nejhůř.

K otázce cvičení/hraní s muzikou bych řekl asi toto: Nadřený technický věci neohraný s muzikou jsou k ničemu a naopak hraním s muzikou se nevyřeší technický problémy, takže je potřeba všechno. Přesto přikládám o něco větší důležitost tomu hraní s muzikou nebo v kapele, protože bez techniky se dá do určitý míry obejít, opačně nikoliv.

Hrozně mě baví tvrzení "on taky necvičil" nebo "on taky neumí noty". V tomhle případě si je potřeba položit otázku: Mám taky takovej talent jako "on"? ;-)

V súčasnosti som si čas na cvičenie zas našiel. Jednak pre to, lebo mám nový nástroj, s ktorým sa potrebujem zoznámiť, ďalej som zistil, že je potrebné "oprášiť zabudnuté", a pre to, lebo som dlhý čas samostatné systematické cvičenie z časových dôvodov zanedbával. To sa začalo prejavovať na subjektívne zlom pocite z hry... iste, nejaký ten "štandard" nadobudnutý rokmi praxe tam stále je, ale človek cíti, že "to nejak ide do prdele".. :D

Druhým z dôvodov je chuť trošku "prekopať" celý systém hry (asi kríza stredného veku) a čakám na DVD Jojo Mayera Secret weapons of modern drummer... a tak si to všetko idem pekne "rozhádzať". :)

V "najlepších časoch" som strávil cvičením za bubnami cca hodinu s notami (Tuzar, Šprunk etc.),  cca 4 - 5 h hraním s muzikou, sťahovaním, kopírovaním a analýzou. K tomu ešte pripočítam tak hoďku za piánom.

V období mojich začiatkov (1982/83) iná možnosť nebola. Toto obdobie trvalo do r. '86, kedy som nastúpil 'profi' dráhu v Bankete R. Müllera. Tam sa skúšal nový repec pred turné podľa potreby ob-deň 3 - 5 h denne, ďaľšie 3 - 4 hodiny som si rval do uší muziku, ktorú som kopíroval o 106 (väčšinou popjazz, popfunk a R'n'B)... :D No a potom sa hralo 18 - 25 koncertov mesačne.

V podstate sa toto intenzívne, denné zaoberanie sa hudbou skončilo v r. 1994/95 rozpadom Ash Bandu (kde sa cvičilo aj 9h denne!) a mojim fungovaním ako nájomný hráč, ktorý "nemá čas". To všetko vyústilo časom do stavu, že ak som mal za 3 mesiace 5 dní voľno, tak som bol rád, že tie bubny nevidím a ani ma nenapadlo cvičiť... Takže od '95 do 2007 som v podstate (s pár výnimkami) systematicky a dlhodobo necvičil... Keď to takto vidím čierne na bielom... dosť peklo... že?? :)

Hudbu počúvam a analyzujem stále, vytvoril som si systém "Hear&Play", ktorý mi vyhovuje a funguje.
Nikdy som necvičil jednotlivé 'disciplíny'. Aspoň nie vedome. Vždy som sa zaoberal tým, čo som práve nedokázal zahrať podľa nejakej nahrávky a sústredil som sa hlavne na muziku a na to, 'prečo TO funguje tak, ako TO funguje'... To ma doviedlo vďaka Colaiutovi a Jankovi Fabrickému v r. 93 k G. Chaffee-mu a jeho "patterns knižkám", čo je jediná literatúra, ktorú lúskam systematicky a PO - MA - LY dodnes (aspoň sa o to snažím) ...no a teraz príde ten Jojo... Takže mám ďaľších 15 rokov čo robiť. :)

Neviem, či som v našich pomeroch "významný" hráč, ale som určite príkladom toho, že ak má človek 'ucho', chuť a trpezlivosť, tak sa tým sťahovaním dá naučiť hrať a hlavne 'pochopiť' hudbu ako celok. Len to dlho trvá.. :D

95% toho, čo viem, som si ukradol a skopíroval. Či je to málo, alebo veľa neviem... to nech posúdia iní. Myslím, že vždy záleží na jednotlivcovi, tých ciest k cieľu je milión a všetky sú jedinečné a správne. Ja som zvolil túto, vyhovuje mi a v kombinácii s ďaľším hudobným vzdelaním to nepovažujem za handicap.

Dalo by sa hodiny baviť o školstve u nás a vonku, o metodikách a veciach okolo. Netreba 'riešiť´ techniku a metodiku, ale hudbu. Pristupovať k nej 'originálne', s pozície svojej osobnosti, názoru a pocitu. Byť 'sám sebou', vyberať a kombinovať z toho množstva hudby a hráčov to, čo sa mi najviac hodí a pretaviť to do vlastnej hry. O muzike sa mi 'ťažko rozpráva', je to  pocitová vec a to, čo som hovoril, môže pôsobiť zmätene (kopírovať, ale zároveň byť sám sebou)... Od niekoho tú 'prvotnú' informáciu nasať musíte, takže na to, aby som mohol byť sám sebou, musím na začiatku kopírovať. Ako dieťa, ktoré sa uči rozprávať. Ide o to, vytvárať si groovbanky a tie potom vedieť kombinovať. Je to ako maľovať obrazy... Záleží na šikovnosti 'miešať farby' a vybrať si správnu tému, ktorú dokážem svojimi schopnosťami čo najemotívnejšie zobraziť...

Óóó, aké jednoduché! :D

Čas, rozvrh a disciplína ve cvičení byly pro mne velmi důležité. Hlavní důvod byl ten, že jsem začal na bicí hrát v šestnácti letech a věděl jsem, že musím dohnat spoustu věcí, a jen takovým jamováním a hraním si s nahrávkami to u mne nebylo možné. Řekl jsem si, že si dám tak tři roky cvičení jen techniky a pak se budu pouštět do různých akcí navíc. Po čase jsem si vypracoval přibližně následujicí rozvrh: Hodinu jsem se rozehrával. Další hodinu cvičil malý buben, pak tři hodiny akcenty, dvě hodiny koordinace a až pak jsem si pustil nahrávky kapel a hrál s nima. To už jsem neměl časově omezené. Hrál jsem, dokud mne to bavilo a dokud jsem nepadnul. Cvičení jsem trochu obětoval podle období, ale akcenty  mi dávaly nejvíc a ty jsem cvičil pořád.

Jinak si myslím, že systém cvičení jen tak s nahrávkami a blbnutím je dobrý také, ale u bubeníků, kteří začínají v hodně mladém věku. Od šesti let a podobně.

Teď pro mne cvičení na bubny jsou koncerty a zkoušky s kapelou.

„Procvičeným“ časem svého života jsem se rozhodně nezabýval. Ze zkušenosti své i jiných jsem došel k nějakému dojmu o počtu hodin strávených cvičením v poměru k „úspěchu“, samozřejmě, že hraje roli individuální talent, v tomto případě i motorický. Mluvil jsem o tom jednou v Muzikusu, pár hodin denně na český tancovačky stačí, ale bubeníkem světového formátu se nestaneme bez několikaletého cyklu osmihodinového cvičení. To ale mluvím o třídě hráčů profesionálů, multifunkčně použitelných, zahravších v podstatě cokoli a jakkoli, co se stylu, tempa, dynamiky a feelingu týče.

Je ale něco jiného, když se parta těch pravejch nadanejch kluků z gymplu sejde v pravej čas a někdo z nich skládá super písničky, tak to nemusejí být virtuosové a stejně to může šlapat. Bubeník si stejně bude muset vyřešit některé základní koordinační problémy, ale s patřičným talentem to případ osmi hodin nebude. ALE hrozí, že v případě, že by se chtěli někam posunout, narazej na vlastní limit, přes kterej to o moc dál nepůjde.

S přihlédnutím k tomuhle i cvičím a učím. Někteří žáci namítaj: dyť ale tohle jsem hrál/držel/dělal doteď tak a tak a šlo to. Ano, odpovídám, ale pokud tu jsi, protože chceš jít dál, dělej to tak, aby ti to umožnilo posun. Jinak to dělej, jak doteď, a jdi na pivo. Ve vedení učitelem je taky dobré to, že žák nemusí řešit, co má cvičit. S tím mnoho lidí stráví spoustu času. Lepší je ho procvičit a to „co“ nechat na někom, kdo ví. Myslím, že to v Americe ví víc lidí, než tady.

Já jsem nikdy velkej cvičenec nebyl, měl jsem několik životních etap, kdy cvičení zaujímalo větší část dne, než jindy. Profesor Veselý říkával, že co nenacvičíme do osmnácti, už pak nenacvičíme hlavně vinou žen a hraní. Měl do jisté míry pravdu. V jisté době jsem přišel na to, že mě víc zajímá, co za muziku hraju a proč zní to či ono od těch dobrých tak, jak to zní. Takže jsem taková kombinace, poslouchal jsem taky v jisté etapě dost. V současné době cvičením vyplňuju volný čas a někdy tím i relaxuju. To pak neřeším nic, jen si hraju. Ale mám stále období, kdy se snažím řešit (pro mě) nové věci. Poslouchám málo, protože skládám, a ono se to nějak vylučuje. Taky mě toho moc neoslovuje.

Cvičit je nutný. Poslouchat není nutný, pokud je člověk kreativní. Nezapomínejme, že se nemusí hrát pravou rukou na ride a levou nohou šlapat hi hat. Ale tělo musí být schopno udělat to, co chce vaše představa.

Já osobně jsem během studia na konzervatoři v Košicích věnoval veškerý čas jenom cvičení na bicí, především hlavně malému bubínku a samozřejmě sadě. Od svých čtrnácti do sedmnácti let jsem cvičil denně 8 - 12 hodin. To jsem ale nehrál v žádné kapele, tak jsem měl hodně času věnovat pozornost pečlivému zvládání různých technik na bubínek a také koordinačním cvičením na sadu.

Věnoval jsem také velikou pozornost stahování nahrávek a hraní s nima. To mně umožnilo osvojit si způsob hraní různých hudebních stylů.

V současnosti trávím hodně času koncertováním, zkoušením a studiem harmonie apod., ale snažím se pořád denně cvičit a rozšiřovat svoje znalosti a schopnosti.

Cvičit pravidelně a poctivě je nevyhnutelná potřeba, to se pak projeví na všem, co člověk hraje. Také pořád stahuju nahrávky, je to geniální škola a obrovský zdroj inspirace.

Pokud mám dostatek času, rozděluji si cvičení na různé etapy, bubínek - rudimenty, sada - koordinace, dynamika a pak samotné stahování a odposlouchávání nahrávek, které mě oslovují a rád bych pronikl do jejich podstaty.

Je nevyhnutelně potřeba studovat hru bubeníků starších generací, jako jsou G. Krupa, B. Rich, Joe Jones, A. Blakey, E. Jones, T. Williams a mnoho mnoho dalších...

Cvičení vyžaduje systematičnost a disciplínu, nestačí o tom jen mluvit, ale je třeba jednat:-)

Na druhou stranu moc nevěřím na takové ty dlouhodobé mnohahodinové drily do úmoru, přece jen je to kreativní umělecká disciplína, a tak nelze ke cvičení na bicí přistupovat jako k pravidelnému docházení do posilovny. Mimochodem vždycky, když dojde na porovnávání  bicích se sportem, pokaždé zdůrazňuji, že z hlediska „filosofie úderu“ by mělo jít spíš o karate než o box...:-)) A ten řekněme „sofistikovaný“ přístup k vedení účinného úderu by se měl přenést i do přemýšlení o účinném cvičení a účinně stráveném čase ve zkušebně.

Systematice cvičení na bicí se teď věnuji velmi aktuálně, protože pracuji na čtyřdílném DVD cyklu, který je právě na toto téma. Naznačuji v jednotlivých dílech modely čtyř „pater“ bubenického vývoje a zaměření pozornosti při cvičení. Za podstatné považuji věnovat se všem těmto pohledům na hru paralelně - nezůstat tedy „viset“ jen například na holém technickém drillu.

První „patro“ je vše, co potřebujeme umět používat, abychom si usnadnili cvičení a hru samotnou. Držení, úderové techniky, typy úderů... „Druhé patro“ je striktně pojaté selektivní cvičení techniky rukou a nohou a jejich vzájemná koordinace, tak, aby sloužily dalším „patrům“. „Třetím patrem“ cvičení je pak řešení rytmické složky bubnování - rytmická pásma, synkopy, polyrytmie. Pozornost začínáme obracet k otázkám interpretace, timingu, výrazovosti, „ohýbání“ rytmu oproti kliku atd... Čtvrté „patro“ je už vyloženě „život v praxi“...:-))) Bubeník napříč žánry z hlediska stylovosti hry a také zvukového přizpůsobení danému stylu - výrazovostí, typickými prvky jednotlivých žánrů... Poslech a analýza nahrávek a interpretů je nedílná součást tohoto studia.

Otázku celkového času cvičení bych odsunul jako vlastně méně významnou, než obsah cvičení samotného a jeho systematičnost a pravidelnost. Samozřejmě, že rozdílné rychlosti výsledků docílíme při jedné hodině denně a při čtyřech hodinách denně, ale zásadní tu je vždy procvičovat všechny oblasti.

Upřednostňuji pravidelnost nad jednorázovými extrémy. Můj dlouhodobý časový „standard“ cvičení už od školy jsou plus mínus dvě hodiny denně (pokud samozřejmě nejsem týden na šňůře nebo neodjíždím na koncert už v jedenáct dopoledne:-)). Je dobré nezapomínat na to, že nástroj by měl být součástí života, nikoli jeho jediným obsahem... Myslím, že je tu také třeba připočítat všechen čas, kdy člověk hraje ať už na vystoupení, nebo ve studiu a na zkouškách. Pak bych se občas dostal třeba k osmi nebo deseti hodinám stráveným celkově ten den za soupravou (když se třeba potká studio s večerním koncertem) a to už si říká o to, vyrazit zase za jinými zážitky...:-)))))))

1. Čas na cvičení jsem nikdy nepočítal, spíše jsem řešil, čemu se budu věnovat, a pak teprve, jak dlouho, ale většinou záleželo na tom, co jsem zrovna cvičil a jak to šlo či nešlo.

2. Cvičíval jsem tak 6 až max. 8 hodin, ale k těm osmi jsem se dostal jen zřídka a bylo to pouze, když jsem byl na konzervatoři. Dnes se to pohybuje okolo dvou až tří hodin, ale stejně není důležitý tolik čas, jako to, co cvičit, jak cvičit a jak o tom přemýšlet a soustředit se, jelikož když budu cvičit 5 hodin a nemyslet na to, tak je to mnohem horší, než hrát soustředěně hodinu. To soustředění se na věc je velmi důležité. Většinou však po třech hodinách intenzivního cvičení je člověk už tak unaven, že se nedá ani plně soustředit. Podle toho to chce si konkrétní úkoly rozvrnout, aby si ty nové a těžké věci člověk nenechal až třeba na pátou hodinu cvičení.

3. Dnes se už jen rozehrávám a řeším konkrétní problémy, které mě zajímají. A že jich je. Holt nikdy není konec.:-).

4. Ve škole jsem měl systém, čemu se věnovat, a měl jsem to i přibližně rozvržené, ale vždy jsem to měnil podle aktuální potřeby, jak jsem psal již výše. Každopádně jsem se určitě snažil, aby pojetí techniky, koordinace a dalších disciplín bylo vyvážené.

5. Je určitě dobré poslouchat i kopírovat party, dá se tím hodně naučit, počínaje stylovostí, frázováním i timem. Myslím ale, že pokud má být cvičení komplexní, nevyhne se člověk drilu z not (viz otázka koordinace a malý buben).