To je panečku otázka!

Neumím si ani vybavit, co neumím. Čím starší (haha), tím víc si uvědomuju, co jsem dřív zanedbal. Vracet se mi nechce, mám pocit, že nemám na nic čas.

Furt hraju! Necvičím! To neumím! (Aspoň proteď). Rozehrávám se na věcech, o kterých vím, že zabírají, a mám z nich furt radost jak malej kluk! Hlavně že se něco děje!

Je se co učit nadosmrti! Mějte se na jedničku - krásný Nový rok!

No samozřejmě, že existuje strašně moc věcí, které jsem ve svém hudebním vývoji zanedbal! Čím jsem starší, tím jich dokonce vidím víc. Je to způsobeno řadou věcí - začal jsem pozdě (v patnácti, zatímco na klavír jsem chodil do LŠU od čtyř do dvaadvaceti let), pedagogika samozřejmě nebyla ideální (ne ani tak nedostatek škol, jako spíš možnost vidět zblízka světová esa - sice občas někdo slavný přijel na Jazzové dny, ale ne vždycky měl člověk možnost na koncerty jet a ani televizní záznam není dostačující) a kromě toho jsem se nikdy nechtěl specializovat - tak se hráč vlastně dostává do postavení desetibojaře, protože sice je schopen hrát na koncertech soudobou hudbu na libovolný bicí nástroj, ale nikdy nebude mít tak špičkovou techniku na všechny instrumenty jako specialista na jeden jediný.

Kromě toho jsem ještě vystudovaný skladatel a výrobce speciálních hudebních nástrojů na pomezí výtvarného uzmění, používám nejrůznější typy hudební elektroniky a zabývám se multimedialitou, takže pocit dokonalosti a spokojenosti se sebou samým se rozhodně nikdy dostavit nemůže. To je samozřejmě na jedné straně zdrojem permanentní frustrace z neschopnosti, na straně druhé motor - je tak úžasné něco (byť třeba jen pro mě) objevovat, zkoušet, učit se...

To je možná hlavní důvod, proč tohle povolání dělat, protože je mizerně placené a léta cvičení nikdo z laiků neocení. Alespoň pro mě je to nikdy nekončící radost z pokusů o nějaký vlastní posun kamsi...

Skutečně upřímně Vám všem přeji totéž.

To, co nedovedu, je všechno kromě toho, co dovedu, a toho je dost málo :-)

Profesor Veselý říkal, že v momentě, kdy si bubeník či jakejkoliv jinej muzikant začne myslet, že všechno umí, je na čase prodat nástroj a poslouchat, ale už nikdy nehrát! Myslím že líp se to říct nedá! :-D

Čím jsem starší a dýl hraju, mi připadá, že není všechno jen o cvičení. Myslím, že každej z nás zná pocit, kdy dře, a pak je prostě situace, kdy nezahraje ani půlku z  toho, co by chtěl, a to je to podstatný. Nemám tím na mysli jen "černý dny". V žádným případě nechci podceňovat cvičení, ale o tom, jak zahrajeme, rozhodujou ve finále úplně jiný věci, a to je koncentrace, uvolněnost a i sebevědomí. Přehnaný sebevědomí je určitě lepší než žádný.

Muzikant by měl bejt trochu exhibicionista a bez sebevědomí to moc nejde. Uvolnění a koncentrace znamená víc se do muziky položit a hrát víc s ostatníma muzikantama, než hrát jen za sebe. V ten moment je úplně jedno, jestli hrajete složitý nebo jednoduchý věci, je to prostě to, co tam má bejt a o to jde. Neuvolnění znamená navíc obrovský omezení v rámci kreativity a v neposlední řadě fyzický kondice.

Tohle jsou věci, na kterých bych chtěl nejvíc pracovat. Kromě toho se chci dále věnovat hlavně koordinaci, která zajišťuje nezávislost končetin, a improvizaci, která trénuje hlavu řešit věci v reálným čase. Nad technikou jsem už zlomil hůl. :-D

odpověď nedodal.

Ačkoli by se zde neměla objevit falešná skromnost, hned na začátku se mi chtělo napsat, že neumím skoro nic. Pokaždé, když začínám cvičit, mám tento pocit. Stránek, které jsem zanedbal, je víc, někdy mám pocit, že to někdy byla bezkoncepčnost, se kterou jsem cvičil, i když jsem hrál podle škol. Do jisté míry to byla neinformovanost, což v období komunistů bylo asi ve více směrech. Přestože jsem studoval konzervatoř, jsem byl nucen já i moji kamarádi a kolegové bubeníci shánět ze všech možných stran minimálně aspoň trochu lepší školy na soupravu, než jsme měli k dispozici. A když už jsem nějakou měl, tak jsem neuměl tak dobře anglicky, abych ji mohl co nejlépe využít. Ale i tak jsem cvičil hodně různých škol, ke kterým se někdy vracím.

Můj bubenický vývoj nebude nikdy uzavřený. Použil bych přirovnání. Stojíte před horou (nebo kopcem, chcete-li), začnete výstup, ze začátku jde výstup rychle, máte hodně energie, ale ještě nevidíte tak daleko před sebe. Čím výš stoupáte, tím více vidíte před sebe, do dálky a zjišťujete, že obzor před vámi je nekonečný, ale vy chcete vylézt na vrchol, a přitom to nekonečno se ještě víc rozprostírá... Možná, že moje odpověď je nekonkrétní, ale zdá se mi to obraznější než popisovat, co jsem zanedbal. To by bylo mnohem větší psaní než toto. :-))

Jen jednu konkrétní věc. V mých 38 letech jsem objevil dvojšlapku, ne že bych o tom celou řadu let nevěděl, spíš jsem to odmítal, myslel, že budu cvičit s jedním pedálem atd. Pořád ale mi to vrtalo hlavou, líbil se mi zvuk a tak. Takže jsem začal a je to pro mě velká výzva, ale vězte, že mám pocit, že stojím před Mount Everestem!!!:-)) Zdravím všechny milovníky drummingu a bicích nástrojů vůbec.

Počas cvičení ve svých mladších letech (14 - 18) jsem se hodně zaměřoval na technické rudimenty, především na malý buben, ale lehce jsem zanedbal koordinačně-dynamickou stránku. Teď se pomalu vracím zpátky k absolutním základům a snažím se vše pořádně srovnat a koordinačně se uvolnit. Je to dlouhý, ale příjemně zajímavý proces. Uvědomování si jednoduchých, ale podstatných věcí mně umožňuje větší nadhled a kontrolu při hraní.

Ohledně bubenického vývoje, myslím, že to je otázka přístupu, každý to vnímá jinak. Pro mě je to otázka celého života, myslím, že každým dnem člověk získává nové informace a zkušenosti. To znamená, že se pořád posouvá dál, ale je k tomu nutně potřeba věnovat všemu hraní, objevování nových věcí a zkušeností náležitý čas, nejlépe to dělat pořád.

Myslím také, že k tomu velice moc pomáhá hraní s mnoha muzikanty, změna prostředí a otevřenost novým zkušenostem. Já jsem se po osmi letech života v Praze rozhodl opět studovat, teď momentálně jsem v Polsku, v Katowicích na Jazzové Akademii a můžu jenom potvrdit, že je to pro mě opět objevování nových věcí a velice mě to inspiruje a pomáhá k hudebnímu rozhledu.

Přeji všem hodně inspirace a nápadů!!

Myslím, že být spokojený s dosaženým stavem se u hudebního nástroje velmi přibližuje něčemu, co bychom mohli nazvat muzikantská rezignace... Umělecké disciplíny jsou vždy založeny na zdokonalování. Pokud tento princip nefunguje, jde prostě forma dolů.

Jiná věc je samozřejmě to, že muzikantský život má nějaký postup a vývoj a je potřeba připustit si jeho princip prvotního „získávání“ a následného „zúročování“. Těžko člověk ještě někdy zažije znovu takový vývojový boom, jako tomu bylo na začátku, pozdější fáze jsou mnohem víc o cizelování a dobrušování. A také o „životě v praxi“. Nelze se na věci donekonečna stále jen připravovat, je nutné je žít!-)

Takže si ani nemyslím, že by bylo něco špatného na tom, že třeba původně volný den, který jsem měl vyhrazený pro cvičení, věnuji nakonec „kšeftu“, který se mi narychlo nabídl. Vždycky je tu pravděpodobnost, že mi to vystoupení ve výsledku dá hudebně o dost víc, než celé odpoledne strávené ve zkušebně nad paradiddly...-)

Ale aby si někdo nevyložil odpověď po svém - jak říkám, instrumentalista nezůstává schopnostmi nikdy na stejném místě - buď stoupá, nebo klesá, v případě prvním to vyžaduje pravidelnost a systematiku cvičení a schopnost neuzavírat se do ulity již nabytých vědomostí a představ. Být stále otevřený novým informacím a být ochotný s nimi nakládat...

Pokud si ovšem znovu položím tuto 10. otázku, vnitřně se mě mnohem víc než v bicích, se kterými jsem přece jen v intenzivním kontaktu, dotýká u dalších restů. Strašně rád bych se systematičtěji vrátil ke klavíru, ale vůbec mi na to nezbývá čas. Strašně rád bych se cíleněji věnoval harmonii a kontrapunktu, studiu forem atd., v ideálním případě pod vedením někoho povolaného. Ale je to bohužel stále jen na bázi plánů a převažuje pořád ten uspěchaný „život v praxi“-). Ale tak to asi má být...