Závěrečné slovo
Náš seriál nepatří k těm nekonečným. Ve správný čas je třeba jej uzavřít a kulatá desítka se k tomu účelu zdá vcelku příhodná. Dospěli jsme k ní za rovné dva roky, což možná k oddechu vybízí ještě víc.
Snad se dá říct, že se zakulatil i okruh bubenických témat, ačkoli ten se – bohudík – uzavřít nedá. Vždy tu bude mnoho problémů, které před námi ještě zbývají, či úhlů, z nichž se na jednu věc lze dívat stále nově a jinak. Mimo jiné i proto, že přístup k nástroji se nestále nenápadně vyvíjí a mnohé informace k nám, přiznejme, mohou stále přicházet s jistým zpožděním.
Přece však věřím, že lecčeho podstatného jsme se dotkli, ostatně leccos z toho, co nestačil zahrnout okruh otázek, v blahé zákonitosti zachytil okruh odpovědí.
Vznikl jakýsi rezervoár, zdaleka ne úplný, v čemsi však přece reprezentativní. Suma zkušeností a informací, k níž je odteď možné se příležitostně vracet.
Za to bych teď znovu a definitivně všem, kteří se naší ankety ochotně zúčastnili, rád poděkoval. Ať díky řádně dolehnou, zopakujme si je jmenovitě, v abecedním pořadí: děkuji Pepovi Cigánkovi, Danu Dlouhému, Lukáši Doksanskému, Emilu Frátrikovi, Tomáši Kašparovi, Romanu Lomtadzemu, Tomáši Ondrůškovi, Martinu Škaroupkovi, Jirkovi Slavíčkovi, Štěpánu Smetáčkovi, Danovi Šoltisovi, Martinu Vajglovi, Vítysovi, Vaškovi Zimovi a za nárazovou účast i Pavlu Fajtovi, Petru Kudibalovi a Jiřímu Zelenkovi.
Věřím, že jejich léty posbíraná zkušenost může leckoho inspirovat a v mnohém navést, jedním dechem však dodávám: její nápomoc lze zúročit jen vlastní hlavou, a to nikoli u monitoru, nýbrž za bicí soupravou, nejlépe s paličkami v ruce.
Takže dost řečí – a vzhůru do praxe!
Kostka