Billy Ward: Jak zvládnout tajm
„Udržet tajm.“ Divná formulka. Jsem bubeník – ale rozhodně nedržím čas. Nevlastním ho; jenom ho dodržuji. Nanejvýš by se mohlo říct, že během hraní projíždím časem jako nůž máslem a přitom v něm zanechávám stopy svých rytmických intervalů. Jako bych byl jakýmsi velice složitým hodinovým strojem, plným malinkých ozubených koleček, která se točí a podávají mi stálou informaci o tom, jak rychle jít.
Všem se nám občas přihodí, že hrajem s někým, komu tajm schází. Bubnujem o sto šest, jako bychom chtěli zachránit Titanik před potopením, a máme pocit, že za to všechno můžeme my: tajmofóbie začíná!
Producenti dnes občas posuzují bubenický part z obrazovky podle grafického znázornění, namísto aby si ho poslechli ušima. Jistěže takový přístup není bernou mincí. Jsou bubeníci, kteří svým tajmingem navlas překryjí klik, a pak zas jiní, co hrají lehounce okolo něj a dávají tak hudbě mnohem osobnější ráz. Sám dám vždycky přednost těmhle „osobnějším“ hráčům před těmi „strojovými“, nicméně pro oba typy je samozřejmě na světě místo. Obojí je hudba – a každá hudba nějakým způsobem odráží charakter člověka, který ji tvoří…
Doufám, že na to máte taky svůj názor. Ať už souhlasíte, nebo ne, rozvíjet vlastní vkus je pro váš muzikantský vývoj nesmírně důležité. V předchozí kapitole jsem mluvil hlavně o stránce správných návyků a emocí a slíbil jsem k tomu nějaké věcné informace. V tomhle článku bych se tedy rád podělil o několik zcela osobních zkušeností, s nadějí, že vám na vaší hudební cestě pomohou najít snadnější orientaci.
Pro začátek
Na začátku bych rád předpokládal, že máte svou soupravu postavenou tak, abyste ze stoličky snadno a rychle dosáhli na každý z jejích jednotlivých článků. Jestliže tomu tak není, tak své nastavení změňte. Učiňte soupravu svým spojencem. Do hloubky o tom mluvím na svých seminářích,[1] jsem totiž přesvědčen o tom, že neefektivně rozestavená souprava je prvním z možných důvodů, proč tolik bubeníků v tajmu pokulhává. Stejně tak pokud si nejste jisti, jak správně držet paličky, běžte a domluvte si hodinu s nějakým spolehlivým expertem. Pokud ve vašem okolí nikdo takový není, máme tu přece legendárního Jima Chapina. Najdete ho kdekoli, kde se děje něco kolem bubnů – třeba na Modern Drummer Festivalu. Jim je skvělý (a dle mého názoru naprosto precizní) zdroj informací o způsobech držení paliček a jsem moc rád, že své vědomosti tak ochotně šíří.[2] A teď už konečně k věci.
Budování mechanismů
Občas lidi děsím tím, když říkám, že bychom měli do svého bubnování dostat víc mechaniky. Chápou to jako mechaničnost bez feelingu, mají pocit, že je chci nutit mechanicky hrát. To tedy opravdu na mysli nemám. Chci tím říct, že bychom měli fungovat, jako fungují hodinky. Stát se hodinovým mechanismem správného tajmu a tempa. Probudit vlastní mechanismy, které nám tohle umožní.
Dejme tomu, že hrajete opravdu velký koncert – jste z toho celí pryč. V tu chvíli nefungujete svým běžným, navyklým způsobem. Jenže právě své běžné návyky můžete vypěstovat tak, aby vám sloužily i v takové chvíli – a tomu já říkám mechanismy. Jak vysoko zvedáte levačku… Jak vnímáte paličku v ruce… Jak cítíte ruku při hraní na ride… Jak vysoko sedíte… Jak jste vzpřímení… I hlasitost, v jaké hrajete, a zvuk vaší soupravy… Všechny tyhle návyky vám mohou přijít na pomoc ve chvíli zvýšené nervozity či napětí. Jste v křeči? Ztrácíte jistotu, jestli hrajete opravdu s kapelou? Připadáte si jako mátoha? Sledujte svoje návyky! Učiňte si z nich mechanismy, které vás vyladí na tu správnou hudební „frekvenci“.
Baseballoví nadhazovači o svojí technice mluví pořád. Nadhodit míček v rychlosti přes sto padesát kilometrů za hodinu znamená mnohem větší vypětí než bubnování. Myslím, že bychom se od těchhle chlapíků mohli hodně naučit. Když ještě hrál slavný nadhazovač Tom Seaver, vykládal jednou o svojí házecí technice a o tom, jak v danou chvíli udělal chybu, protože nedokázal setrvat „uvnitř sebe sama“. Když jsem pak poslouchal ještě další hráče, uvědomil jsem si, že „setrvat uvnitř sebe sama“ znamená poslouchat svoje tělo a umožnit mu stát se mechanismem. Nemluvím tedy o mechaničnosti. Mluvím o mechanismech, které jsou založeny na správných návycích. Stopujte tyhle mechanismy a využívejte je, kdykoli sednete za soupravu. Učiňte celé své já takovýmhle mechanismem.
Námět první: emocionální pozice
Učte se udržet tu stejnou emocionální pozici nezávisle na tom, o jaký typ hraní se zrovna jedná, nezávisle na překážkách, které vás přitom mohou potkávat. Jde o velký koncert, nebo obyčejnou holírnu? Hrajete na cizí bicí? Nechte to všechno plavat! Vybavte si, jak se cítíte při pohodovém koncertě – a zkoušejte v tom stavu vegetovat permanentně. Ať jde o živý koncert před osmdesátitisícovým publikem, nebo před vámi sedí jediný posluchač, ať jde o studiové hraní, nebo obyčejný jam – berte to všechno nastejno. Cvičte se v tom, jak to jen jde, až si vybudujete tenhle vnitřní mechanismus.
Námět druhý: fyzické vnímání
Pozorujte své pohybové návyky, jak často jen můžete. Na tohle téma by se dalo napsat zvláštní pojednání, ale tady je aspoň pár poznámek.
Jakým způsobem hrajete na malý buben? Jak vysoko zvedáte paličky? Co se přitom děje se zápěstním kloubem a jak se mění stisk prstů? Zapište si do hlavy obraz všech těchto věcí a ještě mnoha dalších: máte ruce, nohy, nějakým způsobem sedíte, máte nastavenou výšku stoličky či tuhost pedálu. Poslouchejte, co na to vaše svaly. Jste uvolnění?
Přišel jsem na to, že využívání tohoto mechanismu (dohromady s tím předchozím) mě dokáže udržet v potřebné hráčské kondici přes všechny přitěžující okolnosti, které člověku vstupují do cesty.
Ale přece jen se vyskytnou chvilky, kdy oba mechanismy pracují, a já jsem přesto úplně mimo, hudba mi uniká mezi prsty – a začínám panikařit. Čímž se dostáváme k…
Námět třetí: dýchání
Cítíte křeč? Jde na vás panika? Mechanismus správného dýchání vás vrátí zpět do hráčského klidu. První dva uvedené tu samozřejmě pomůžou taky. (Všechny pracují ve vzájemné součinnosti.) Ale pořád je důležité krom samotného bubnování myslet i na další věci. Zkouším si představit, jako by se mi uvnitř těla otáčela nějaká kola. Když hraju, někde v břiše se cosi ozývá. Co to může být? Křeček v kleci? Ďáblovo kolo? Ať je to cokoli, jakmile si ten mechanismus osvojím, začne mi velmi pomáhat a projeví se v mém tajmingu. Hráči, co hrají v tajmu, většinou dobře rozpoznají, kde zrovna zrychlili nebo zpomalili, protože cosi v jejich břiše je na to ihned upozorní.
Jednoduché cvičení
Tak co, dává to smysl? Doufám, že dává. Existuje řada dalších mechanismů. Když mám hrát opravdu hodně pomalu, zvětším počet otáček na hustší frekvenci, takže se vejdu do tajmu, aniž bych hrál víc not. O čem mluvím? V oceánech jsou spodní proudy. A právě tak jsou i v rytmech!
Zkusme si zahrát pattern v 4/4 taktu ve velmi pomalém tempu, třeba 45 bpm. Pokud nemáte při ruce metronom, snažte se zkrátka hrát opravdu pomalu. Zahrajte takhle čtvrťové noty pravou rukou. Schválně – členili jste si je v duchu na drobnější hodnoty? Byly to osminy? Šestnáctiny? A teď tyhle čtvrťové noty v duchu zkuste vyplnit triolami. Co takhle přejít na čtvrťové trioly? Pokud chcete opravdu přitvrdit, zkuste půlové.
Pauzička
Objevili jste mezitím nějaké další mechanismy? Vraťte se zpátky ke shora uvedeným příkladům: vnímejte paličku, jak vám sedí v ruce. Je to stejné jako vždycky předtím? Je váš posez týž jako vždy?
Zahrejte nějaký rytmus všemi končetinami na soupravu, v jakémkoli tempu je vám to pohodlné. Zkoušejte si při hře svoje mechanismy. Dokážete přijít na nějaké vlastní, šité přesně na vaši míru?
Zpět k cvičení
A teď zpátky k těm šíleně zpomaleným čtvrtkám. Tentokrát zapojte i ostatní končetiny a hrajte v těchhle 45 bpm úplně nejjednodušší, na kost oholený beat.
Je věru těžké ho hrát takhle pomalu. Přinejmenším pokud poctivě dbáte o zachovávání tempa a snažíte se hrát muzikálně. Není tu dost impulsů, kterými byste mohli zaměstnat tělo, aby vyplnilo prostor potřebnými mechanismy. V takové situaci si tedy pomáhám nějakou další částí těla, která nevydává zvuk – například pusou. Zkuste si během hry zpívat melodii – jako byste teď svým hraním doprovázeli sólistu. Oč muzikálněji najednou vypadají čtvrťové údery, než kdybyste místo nich hráli osminy!
Když hraji v pomalých tempech, tiše si k tomu broukám. Mikrofon tyhle zvuky nezachytí a mně to uvnitř povlovného rytmu pomáhá udržet groove. Jeff Porcaro to dělával právě tak a dělá to tak spousta bubeníků. John Riley mi jednou říkal, že Elvin Jones, jazzman z největších, si při hraní broukal už odmala. Jeho učitel mu patrně poradil, ať si prázdná místa vyplňuje vlastními zvuky, aby tyhle mezery dokázal lépe dodržet, i když do nich zrovna nehraje. Musel to být chytrý učitel: předal Elvinovi mechanismus.
K lepšímu sledování tajmu využívám i obě paty. Můžete to dělat bez ohledu na svoji pedálovou techniku; kdykoli patu zrovna nepotřebujete k hraní, lze ji prostě užít pro pomocný pohyb. K hráčskému pohodlí v cítění groovu pomůže třeba jen lehounké podupnutí na patě pedálu.
Není tak podstatné, jaký druh mechanismů používáte. Podstatné je, jestli je máte po ruce a můžete je kdykoli povolat na pomoc bez ohledu na hudební situaci. Když tohle všechno ve vás funguje, celostní mechanismus – to jest vy jako bubeník – poběží tak jako ty pověstné švýcarské hodinky: lehce, dobře a přesně.
(pro Sféru bubeníků přeložil Kostka)
Originál článku pochází z knihy Inside Out (Exploring The Mental Aspects Of Drumming), Modern Drummer Publications, Inc. 2003. Jde o kapitolu č. 9, The Mechanics of Excellent Driving.
Překlad je publikován s laskavým svolením Billyho Warda i vydavatelství Modern Drummer.
Copyright 2003 Modern Drummer Publications, Inc. All Rights Reserved, Used by Permission.
Diskuse k článku