Začnu, jak říkáš, bonusem:

Dva velký hrnce jsou jasně lepší na oko, dvojemilka zas pro šrajtofli a místo v autě, na to nemusíš být fajnšmekr!

Otázka jiná je, co očekáváš od pedálů - já spolehlivost (materiály, z kterých je vyrobená) a možnosti nastavení. Obejdu se bez toho, aby mi barevně ladily s ponožkama.

S širokou nabídkou se vyrovnám lehce, to, co zakoupím, hraju tak dlouho, dokud si na sebe nezvyknem, vůbec nesázím na nejdražší modely, to opravdu netřeba, ale na nejlevnější bych se vykašlal, u těch nenajdu, co od nich očekávám. Je potřeba si uvědomit, že dražší pedál nebo nástroj z tebe bubeníka neudělá.

Vyjmenované techniky jsou mi cizí, zní mi jako od čtenáře Muzikusu, který dělá politiku, s urážkou i bez. Má technika hry spočívá v jednoduchosti, snažím se hrát co ruka to noha, neblbnu si hlavu odborným pojmenováním technik, radši sedím za bicíma a zkouším nemožné!

Asi nejsem na odpověď na tuhle otázku ten pravý, protože na běžnou soupravu hraji málokdy, nicméně hraní šlapkou na nějaký nástroj je součástí i řady speciálních sestav, které používám („na nějaký nástroj“ píši schválně, protože to kromě velkého bubnu a hi-hatky může být i jiný - třeba etnický - buben, zvonec, hrnec, dvě hi-hatky atd.) - v „podivné“ obrovské soupravě pro jednu svou skladbu jsem používal dokonce čtyři šlapky. Z toho taky plyne, že nemohu mít nějaký „vyhraněný vkus“, co se týče značky, protože na to, abych měl - kvůli v podstatě občasnému hraní - čtyři vynikající šlapky, nemám dost peněz. Proto mám skutečně kvalitní jen jednu, a to Ludwig - Speed King. Je dost lehká i rychlá, „beatery“ na ní měním dle konkrétního požadavku zvuku.

Totéž platí i pro herní techniku. Něco hraji celou plochou nohy, rychlejší hodnoty nebo extrémní akcenty jen špičkou.

Co se týče problému dvojšlapky nebo dvou velkých bubnů - myslím, že rozhodující je nakonec vždycky praxe, tzn. málokdo má peníze na dva velké bubny a málokomu se chce je pořád vozit. Principiálně si ale myslím, že z čistě akustického hlediska je vždycky bohatší zvuk dvou bubnů. Při hře dvojšlapkou na jeden jsou zase všechny úhozy stejné a nástroj logičtěji zapadá do celé soupravy, v níž se taky hrají na každém bubnu rychlé hodnoty oběma rukama - jeden velký buben s dvojšlapkou je pak „pedálovým pokračováním v hluboké poloze“ (obdoba pedálu u varhan).

A) Od dobrýho pedálu očekávám, že nebude mít nikde žádný vůle kromě kardanů – tam jsou vždycky (výjimka je snad jedině Axis) a to není až zase tak důležitý, neboť klouby jsou pořád v záběru. Důležitý je, aby se vůle rapidně nezhoršovala.

Jelikož používám při dvojkách skluz, tak potřebuju, aby byl pedál co nejvíc hladkej.
V neposlení řadě musí bejt šlapká svižná, tzn. aby se nestávalo jako u Cobry, že chci hrát už druhej úder a pedál je ještě pořád dole. Z různejch šlapek, na který jsem hrál, mi nejvíc vyhovuje jednořetízková DW5000A (5002A). Bohužel se již nevyrábí a její nástupce douřetízková DW5000AD3 je už o hodně těžší L. Řeším to tak, že mám nastavenej beater asi o půl cm níž, než bych měl u jednořetízkový.

B) Nevyznám se v těch anglickejch výrazech, takže to napíšu po svým J. V zásadě používám dvě techniky:

1. Pata ve vzduchu – používám převážně. S touhle technikou se dá hrát jak nahlas, tak potichu. Pokud bych chtěl hrát razantně s patou na zemi, tak je to pro mě, asi jako kdybych si podržel ruku a snažil se hrát jen zápěstím a prstama, což = strašná dřina s mizerným výsledkem.

2. Pata na zemi – bezkonkurenční technika, pokud potřebujete hrát delší dobu hodně slabě.

Co se týká beateru, ten nechávám samozřejmě odskakovat. Při jednotlivých úderech využívám švihu, tak jako u ruky. V tomhle případě je ale paličkou chodidlo. Aby si noha mohla mezi úderama odpočinout, pokládám současně s úderem patu. Při hraní dvojek používám skluz tak, že první úder hraju jen kotníkem - vzniká „nadhozením“ nohy (švih) na druhý úder a teprve na druhý úder používám váhu celé nohy.

Na „zadupávání“ beateru do blány nevidím vlastně nic pozitivního.

• Nikdo nenechává paličky na blánách, takže není ani důvod to dělat s beaterama. Domnívám se, že zadupávání vzniklo z lenosti J a ze strachu ztráty rovnováhy (švih musí být tak rychlý, že nebude mít na rovnováhu žádný vliv).
• Úder může znít čistě jen v případě přetlumení šlapáku, takže na ňákej znějící či basovej buben můžete zapomenout.
• Svaly nohy jsou vlastně neustále v tenzi.
• Větší opotřebení blány (popř. padu) a beateru.
• V případě použití dvojšlapky si tlumíte blánu vždy druhým beaterem a ten na ní ještě může poskakovat.
• Vyšší tempo se dá touhle technikou dosáhnout snad jen křečí, což ubírá strašně energie.
• Problém je i např. u hraní dvojúderů, jelikož beater vlastně může vracet jen pružina – nepoužijete odrazu blány a tak ztrácíte drahocennej čas.
• Na kecy typu „on to tam taky nechává“ nehraju J. Pokud šlapák není přetlumenej, tak ten rozdíl ve zvuku je obrovskej. A není nic trapnějšího, než když vám šlapák ve studiu „prdí“.

C) Myslím, že je to převážně daný hlavně stylem. V metalu se bez dvojšlapky neobejdete, zatímco v klasickým jazzu se obejdete i bez single šlapky J. Co na to budete hrát, je otázka cítění. Někdo bude hrát v metalu „bum prásk“, jinej bude hrát nohama unisono s kytarama, a přitom bude oboje znít dobře.

K single šlapce vs. dojšlapce mám je jednu poznámku, a to že „jednokopákový“ bubeníci měli vetšinou vždycky lepší pravou nohu než „doukopákový“ J.

D) Dvojšlapka má oproti dvěma šlapákům skoro všechny výhody. Je levnější, lehčí, skladnější a jednodušší na zvučení. Pro mě má pár obrovskejch nevýhod a to, že cejtím v levý noze, jak pruží spojovací tyč, vždycky tam jsou nějaký ztráty, opotřebovávaj se kardany a při rychlejších tempech se blána jakoby hltí. No a ten pocit za soupravou s dvěma šlapákama je aslespoň pro mě uplně jinej – nejlepší! J.

A) Tady odpovím jednoznačně tak, že dávám přednost kvalitě, pro mě je důležité, aby měla šlapka měnitelné parametry takovým způsobem, abych ji mohl vyladit zcela dle svých představ, a dále potřebuji, aby mechanicky vydržela opravdu všechno a nerozklechtala se řekněme po dvou letech užívání. Také by měla mít naprosto tichý a co nejlehčí chod. Proto používám Sonor Giant Step s páskovým převodem. Toto je šlapka, která mi vyhovuje ze všech nejvíce (Iron cobra je pro mě už moc tuhá, to samé platí i pro Axis...ale vím, že někomu jinému to naopak může vyhovovat...)

B) Používám běžné hraní s patou ve vzduchu, protože kotník je přitom uvolněný a umožňuje mi to hrát i technicky náročné party bez námahy.

Odskakující beater je lepší pro zvuk, ale je mnohem těžší:-), takže ho moc nepoužívám, snad jen v opravdu klidných pasážích, ono taky záleží na vyladění a utlumení velkého bubnu...

Při technických pasážích je normální, že beater odskakuje (a vlastně taky jedině možné, protože bez spolupráce a pomocí odskoku od blány se hraje špatně).

C) Když budu hrát hard rock, tak použiju dvojšlapku i na dvojúdery, když budu hrát funky, jazz..., tak je zahraju jednou nohou, záleží na tom, jaký zvuk chci při tom vytvořit (a jak hlasitý...).

D) Dva bubny jsou super, nehltí se zvuk, což se někdy stane u jednoho bubnu, jenže ono je to těžký, někdo si koupí dva bubny, aby měl co nejlepší zvuk, a pak stejně do nich na koncertě dá triggery, to mohl dát i do jednoho bubnu...:-) ... tímto narážím na jednoho našeho výbornýho bubeníka, jestli to čte, tak ho zdravím, ostatním netřeba znáti souvislosti:-)))))

A) Moje první šlapka byla Pearl P100. Pak jsem si koupil DW, pozdějí Sonor Giant Step a nakonec jsem skončil u Pearl Eliminator.

V této otázce vidím dvě rozdílné věci. Jedna je kvalita šlapky (tj. jak dlouho nám šlapka vydrží, než se objeví vůle atd...) a druhá je, jak nám vyhovuje chod pedálu. Například jsem si kdysi zkoušel Tama Camco a sedla mi nejlíp ze všech, ale vydržela jen pár měsíců a začala se rozpadat. Když koupíte dražší výrobek, zaručí Vám to delší životnost, ale nemusí Vám vyhovovat při hraní. Nejlepší je, skloubit to nějak dohromady.

B) Patu mám vždy ve vzduchu a co se týče beateru, tak to sám nevím. Hraju jak kdy, při pomalejších tempech mi beater odskakuje a při rychlejších to nějak nevnímám.

C) Kdysi jsem se zeptal jednoho "jazzovýho" bubeníka, jestli má dvojšlapku, a on mi řekl "ne ne, já hraju totiž jazz" ... To je ale strašná blbost. Hrát velký buben i levou nohou je jen další výrazový prostředek pro bubeníka v jakýchkoliv žánrech. Neznamená to nutně "Metal". Dave Weckl nehraje žádné tvrďárny a dvojšlapku má a Nico McBrain z Iron Maiden hraje metal a stačí mu jedna. Takže záleží na nás, co očekáváme od svého hraní, a na stylech nezáleží.

D) Říká se, že dva kopáky jsou lepší kvůli stejnosti úderu (zvuku). Určitě to tak je, ale také to hodně tvoří spíš image kapely nebo jen bubeníka. Já osobně jsem měl vždy dvojšlapku a teď chci dva velký bubny vyzkoušet.

Na otázku hraní velkého bubnu nemám dlouhou odpověd. U jazzového hraní hraju z paty a nechávám šlapku odskakovat, to je většinou u doprovodu. U sóla už sem tam zahraju ze špičky. To samé je i u hraní v big bandu a popovějšiho druhu hudby. Hraní ze špičky je pevnější a mám pocit, že i hlasitější. Naopak v hraní v triu si hraní z paty můžu dovolit a zároveň nechci být hlasitý, takže je lepší a pohodlnější. Co se týká pedálů jako takových, tak já osobně dávám přednost řetězovému systému. Samozřejmě, že zde bude rozdíl mezi kvalitou jednotlivých výrobků, ale to už záleží na finančních možnostech bubeníka a vkusu. A na závěr ke dvojšlapce bych chtěl říct, že ja sám ji nepoužívám a snažím se zahrát co nejvíce jednou nohou a taky jsem zvyklý hrát hodně hi-hat. A opět si myslím, že "dvojkop" s dvojšlapkou bude výraznější a rychlejší. Ale ten, kdo cvičí s jednou šlapkou, by nám možná ukázal.:-) Kdo ví...

A) Obávám se, že nejsem ten pravý pro tuto otázku. Už dlouho jsem podobné věci neřešil, mám nějaké vybavení a používám ho a mám příliš mnoho starostí a práce s hudbou jako celkem, že na nuance mezi „šlapkama“ čas naštěstí nezbývá. Dokud pedál nevrže, pokládám všechny ostatní nelibosti spíš za osobní hráčské nedostatky. Vzpomněl jsem si na svou pubertu, kdy jsem měl každou šlapku jinou, obě Amati, na té „moderní“, skřípající, se pravidelně zničilo spojení mezi pevnou a otáčející se součástkou, na té staré s koženým řemínkem se pedál v sešlápnuté poloze dotýkal podložky a klapal o ni. O tyto zvuky jsou okořeněny nahrávky mé tehdejší skupiny Řetěz, velmi novátorské, ne? 

B) Většinou hraju se zdviženými patami obou nohou, ale v nižších dynamikách taky ne, nemluvě o hi-hatu, tam je zapotřebí stále polohu měnit. Hra levou nohou na šlapák chce něco jiného nežli na hi-hat, naštěstí ji používám sporadicky, ale bez toho bych si nezahrál. Problém hry double-bassu je dle mého kromě synchronu (který se dá nacvičit) hlavně v balancu, těžišti, to se musí pochopit.

C) K hraní double-bassu mě přivedlo to, že jsem v hlavě slyšel něco, co jsem jednou nohou zahrát nedokázal. Nešlo jen o party bubeníků kapel, které jsem poslouchal (patrně by mi ani nedošlo, že tato možnost existuje, dokud jsem ty bubeníky neviděl). Spíše po mě dva „kopáky“ chtěla kapela a tim, že jsem se tomu začal věnovat, se mi začaly otevírat možnosti zahrát to, co jsem chtěl sám.

D) Dvojšlapka je MP3 v double-bassu.

A) Vcelku je mi jedno, na jaký pedál hraju, podstatou je, aby byl bubeník schopen vytvořit ten zvuk, který chce. Rozhodně je lepší používat co nejkvalitnější pedály. Čím lepší spoje, ložiska a pružiny pedálu,o to příjemnější hraní!! Záleží na osobním přístupu bubeníka. Myslím, investice do kvality rozhodně nebude zbytečná!!

B) Používám obě techniky (heel up, heel down) a také zarážený a odskakující beater. Všechny technické způsoby hraní na kopák umožňujou vytvářet různou barvu zvuku a hlavně možnost pracovat s dynamikou. Pokud hraješ na buben s povolenou hrací blanou a rezonantní s dírou, hodně použiješ zaráženej beater. To v případě hraní na zavřenej a vysoko nalazenej buben není možné, je potřeba hrát jinou technikou (odskakující beater). To se hodně používá v jazzu, tam ma kopák trošku jinou funkci než v tzv. groove hraní. Myslím, že je výhodou osvojit si obě techniky, heel up a heel down. Heel up umožňuje velice razantní úder a s heel down je možné nádherně pracovat v hodně citlivé dynamice (p, pp).

C) Já osobně nepoužívám dvojšlapku, snad časem, až si na ni naspoříim :-).

D) Líbí se mi, pokud se používají dva kopáky, ale každý jinak laděný.

A) Pokud se týká bubnového pedálu, nejsem moc vybíravý. Pokud je mechanicky šlapka nepoškozená a není vyloženě „roznastavená“, odehraju koncert v případě nouze na cokoli-)

Mám pocit, že vzájemnou konkurencí došli hlavní světoví výrobci k modelům podobných možností a ve střední třídě nabízejí podobný komfort všichni. Dokonce musím říct, že se mi leckdy hraje lépe na standardní šlapku střední třídy, než na „rozštelovaný“ model „hi-end“.

Například když jsem dělal test šlapek Axis do Muzikusu, podařilo se mi je postupným přenastavováním variabilních parametrů tak rozladit, že mi vyhovovaly mnohem méně než nějaký základní Pearl. Čím víc možností, tím větší riziko, že zabředneme do technické stránky věci (ale to se týká i Pro Tools, syntezátorů a drahých mobilů-)))).

Skvěle se mi z vyšších řad hraje na Pearl Eliminator, Mapex Janus, Sonor Giant Step, Tama Iron Cobra je taky v pohodě (někomu přijde těžkopádná, ale u té mé hodně pomohla výměna beateru)... Chladným mě nechává svatozář kolem šlapek DW, výrazný kvalitativní skok oproti jiným špičkovým modelům ostatních výrobců jsem tam nenašel.

Důležitý je pro mě beater šlapky, který se výrazně podílí na barvě. Mám rád klasické filcové beatery, které hrají plné spektrum s měkčím atakem a jsou mi i příjemnější na nohu, než moderní kladívka.

Jediné, před čím bych chtěl varovat, jsou šlapky od „levných“ výrobců jako Stagg, Basix apod. Tyto značky už většinou mají vychytanou technologii výroby korpusů a jejich soupravy za pár stovek jsou pro začátek zvukově v pohodě použitelné, odbytá kvalita je ale hodně znát na hardware a především mechanicky velmi exponovaných šlapkách a hi-hat stojanu. Věřit se jim fakt podle mých zkušeností dlouhodoběji nedá. Takže k novým Basixům rovnou nový pedál, byť třeba nejlevnější Tamu nebo Gibraltar...

Jak je důležité mít dobrý nástroj, respektive šlapku? Podle mého názoru je to dosti individuální. Každý hráč má na seřízení šlapky jiné požadavky. Někdo má rád více napnuté pérko, tím pádem tužší, někdo spíše uvolněnou. Odklon paličky od velkého bubnu má rád také každý jinak. Z toho vyplývá, že pro mne je důležité, ne jak drahý model pedálu to je, ale jaké má  možnosti seřízení podle mých požadavků. Může se určitě stát, že mi nějaký levný model vyhovovat bude, aniž by měl velké možnosti seřízení. Je to dost individuální. Také je pro mne důležitý povrch a tvar plochy pedálu. Vyhovuje mi obyčejný tvar a zřejmě  bych si, na rozdíl od někoho jiného, nekoupil pedál Sonor, který má dost zvláštní design.

Jisté je, že má určitě jiné přednosti, třeba úchyt k ráfku velkého bubnu je skvěle řešený, což se mi moc líbí. Tento pedál jsem osobně nevyzkoušel, ale už na první pohled vidím, že by mně nevyhovoval. Mám rád, když při jednoduchém a tichém hraní si mohu posunout chodidlo dále od velkého bubnu. Tím pádem mám špičku nohy tak v jedné třetině pedálu a patu jemně opřenou o podlahu. U této šlapky by mi vadila dost velká tloušťka nepohyblivé části pedálu, která je pod patou. Já používám a používal jsem pedál od firmy Yamaha , který mi umožňuje využívat techniku odskakujícího beateru, kterou dost hojně používám při svém hraní. Je ale dobré umět i zarážený beater, který musím někdy hrát, když jde o skladbu, která to vyžaduje.

Pak tu máme otázku: Koupit šlapku nebo dvojšlapku? Podle mě bych koupil rovnou double pedál. Některé věci prostě nejdou na jednoduchý pedál zahrát. Je také dobré mít na zřeteli, při hře na double pedál, že když budu hrát klasické country, tak zřejmě nedám levou nohu s hi-hat pedálu a levý pedál od dvojšlapky nechám radši ve zkušebně, protože bych ho vezl zbytečně. Když jsem hrál s BSP nebo Big Heads, tak jsem se prostě bez dvojšlapky neobešel. Nyní spíše levý pedál nechávám ve zkušebně. Když má hráč dvojšlapku, má velké možnosti variovat breaky a výplně, filling. Vše záleží na tom, jakou hudbu hrajete a jak se takové breaky, hrané na dvojšlapku, hodí do této hudby. Dnes se dá použít kdekoli, ale bacha, jak říká jeden můj kolega: Služba písni!!! Jak už jsem říkal, v country jí moc nevyužijete. Je prostě dobré svoje dvě dolní končetiny občas potrápit, i když levou půlku double pedálu necháte doma.

Jak chápu dvojšlapku a dva velké bubny zvlášť? Je to asi jako když máte jeden bubínek, nebo dva trochu odlišné bubínky. To, co zahrajete rukama na dva odlišné bubínky, bude znít jinak, než když to budete hrát na jeden, i když ruce hrají to samé se stejným rukokladem. To samé je u dvou samostatných velkých bubnů, máte o barvu navíc. Já už bych do toho asi nešel, ledaže bych měl otroka, který by to stavěl a nosil do auta. No snad někdy v příštím životě.

A) Co se pedálů týká, měl by chodit lehce a bez zjevných problémů. Nastavení pružiny používám mírně utažené, takový zlatý střed, jak se říká, ale z vlastní zkušenosti, záleží na použití beaterů, když jsou těžší, pružina je víc utažená. Nastavení beateru je v základní poloze zhruba v úhlu 45 stupňů vzhledem k bláně a nastavení bubnu je tak, aby beater dopadal kolmo na blánu. Ladění blány používám mírně utažené. Co se týká typu pedálu, vyzkoušel jsem jich mnoho od nejdražších až po nejlacinější, ale každopádně bych doporučoval ty dražší vzhledem ke kvalitě zpracování a použitých materiálů. V každém případě je skoro jedno, na jakou značku člověk hraje, pokud je to v nohách.

B) Co se techniky týká, snažím se používat všechny (pata nahoře, pata dole, hraní dvojtých úderů se skluzem i bez, technika pata-špička), hlavně v poslední době řeším hraní beateru od blány po úderu, hodně mi to pomáhá v uvolnění nohou a výborné je taky cvičit hru s patou na zemi, uvolní kotníky. Standardně používám hraní s patou nahoře.

C) Používám dvojšlapku. Její výrazové možnosti jsou omezené stejně jako dvě ruce, ale to neznamená, že neřeším specielně hru na hi-hat, která je už díky reakci pedálu a zvukovým možnostem poněkud odlišná.

D) Někomu jde o image, někdo řeší zvuk (např. dva bubny jiných rozměrů) a někdo to tak prostě má rád.