Bezpečně vím, že žádná ze škol, které jsem kdy přehrál, mi nedala tolik, jako poslech a analýza reálných bubenických partů v mých začátcích. To jsou skutečné kořeny mého hraní a vše, co následovalo, byla jen více či méně úspěšná kultivace techniky a rozšiřování hudebního záběru.
Začal jsem s tím jako dítě, kdy jsem si postavil soupravu z pečlivě „naladěných“ čalouněných židlí a hrál s LP a SP deskami. Snažil jsem se „krýt“ s nahraným partem bicích včetně brejků, či případných rytmických hrbolků a tedy si jej dnešním pohledem „stahoval“.
Vzpomínám si, že jsem už tenkrát řešil nejen to, co bubeník na nahrávce hraje, ale lákalo mě i docílení zvuku jeho soupravy. Mnohdy samozřejmě s velmi naivními představami, takže jsem později marně ladil bubínek tak, aby zněl jako naefektovaný buben na silně komprimované nahrávce, nebo když jsem „vyráběl“ zvuk elektrického padu podladěním a drastickým povolením struníku apod.
Nicméně si myslím, že i tyhle zcestné experimenty mi později posloužily v určitém méně zatíženém pohledu na možnosti ladění a ve studiu se dodnes často podobným zhůvěřilostem za účelem dosažení „divného“ zvuku oddávám.
Absurdní je, že jsem si často z nahrávek naposlouchával i nepřesnosti, o kterých jsem tušil, že to asi není úplně „košér“, ovšem úcta k hudebnímu idolu mi velela respektovat tuto rytmickou zvláštnost. A tak jsem se vlastně nevědomky připravoval na dnešní častou otázku hry s loopem, kdy je bubeník nucen kopírovat se smyčkou její nepřesnosti a hrbolky...
Šlo to tak daleko, že třeba na jednom mém tehdejším velmi oblíbeném LP Vítězslava Vávry (přátelé promiňte, bylo mi 10...) jsem okopíroval i nepřesné údery v unisonu šlapáku a virblu, které jsem považoval za Vávrův umělecký záměr-).
Velkým vzorem mi byl tehdy Petr Hejduk a troufám si tvrdit, že jít v lednu 86 na konkurs, který Olympic po jeho odchodu vyhlásil, musel bych jej (byť třináctiletý) vyhrát dokonalou interpretací Hejdukových partů do posledního úderu a pootevření hi-hatky-). Často si od těch dob říkávám: Kéž by tak schopnost vstřebávat vlivy, učit se a vyvíjet zůstávala lineární i do pozdnějšího věku-))))))
Postupem času jsem inklinoval víc a víc k jazzu, dodnes si pamatuji úžas, který ve mně vyvolala fusion hra a zvuk Wecklovy soupravy na desce Eye Of The Beholder Chicka Corey.
V té době jsem také poznal nahrávky Buddy Riche, který mě v tom období také velmi inspiroval. Právě v tom období vysílali v televizi i záznam jeho koncertu z Lucerny z roku 67 (existuje mimochodem i sestřih z jeho druhého pražského zastavení v roce 84) a to byl opravdu fascinující pohled. Byl to pro mě příval výbušné divokosti, swingového tahu a neuvěřitelné techniky a nesměle jsem to všechno začal zkoušet a hledat.
Díky tehdejším (byť sporadicky vysílaným) rozhlasovým pořadům, věnovaným jazzu, jsem měl také možnost slyšet jazzrock, Billyho Cobhama, ukázky z desek Milese Davise, be-bopovou hru Elvina Jonese, Maxe Roache... To bylo pro mě náhledem do magického světa velmi prokomponovaného jazzu a feelingu, polyrytmického a kolorativního přemýšlení, všeho, co jakoby „obmalovávalo“ těžké doby. Točil jsem si vše na starý koutoučák a později na kazety. Na těchto záznamech jsem se učil chápat jazzové myšlení. Sledoval jsem dostupné časopisy s jazzovou tématikou, u nás tehdy chvilku vycházel časopis Akcent, kde stála neznámá jména jako Tony Williams, Bill Bruford, poprvé jsem se tehdy také dozvěděl o jakýchsi Rudiments... Bylo to všechno hodně intenzivní a rychlé.
A ve stejné době navíc úplně jiný soudek: desky Led Zeppelin. A tak jsem objevil další svou bubenickou ikonu, tentokrát rockovou: Johna Bonhama. Znovu jsem se pokušel přijít na kloub jeho zvuku, timingu a přemýšlení.
Další stokrát poslouchanou deskou byla Dark Side Of The Moon od Pink Floyd a postupně ostatní jejich alba (často kopírovaná na kazetách, prodávaných tehdy podloudně na poloilegálních burzách za
Musím říct, že jsem velkým zastáncem Nicka Masona proti všem, kdo ho obviňují z neumětelství. Jeho rytmické „hrbolky“, překotné breaky a nedotaženosti jsou pro mě jedním ze stavebních článků a poznávacích znaků zmíněných desek P. F.
V té době u nás také pomalu kulminovala vlna heavy-metalu a to mě samozřejmě muselo zasáhnout. Sehnal jsem si druhý šlapák a začal zkoušet metalové kulomety-). I když se musím přiznat, že mě vždycky víc bavili vynalézaví a energičtí hardrockoví bubeníci jako Paice nebo Bonham, než často jednopolohoví metalisté.
Nicméně pokud bych měl jmenovat někoho, kdo mě v metalu velmi zaujal, byli by to Scott Travis a Dave Lombardo. Vzpomínám si také, že mě fascinovala rychlost nohou bubeníka z Death. Jeho jméno si ale už bohužel nevybavuji. Ale to bylo až později, začátkem 90. let. Každopádně na metalu jsem se naučil pořádně se do soupravy „opřít“ a jít do hry dostatečně „fyzicky“ (pokud to odpovídá hudební situaci samozřejmě-))).
To už ale začínalo období studia na konzervatoři, kdy se ke mně dostávala ze všech stran nová a nová hudba všemožných žánrů od jazzu přes vážnou hudbu až k elektronickým experimentům a s nimi další a další jména úžasných bubeníků, jejichž výčet by nikdy nemohl být úplný.
A tak to vlastně pokračuje do dneška. I dnes se nechávám jejich hrou inspirovat, i když to už není tak konkrétní a jednoznačné jako v začátcích, a těch jmen je víc a víc. Je to ostatně také jediný způsob, jak nezakrnět a sledovat nové hudební a hráčské trendy.
Doufám, že jsem si zároveň vytvořil svůj určitý poznatelný styl, ve kterém se vše, co mě ovlivnilo, nějak mísí a vždy v závislosti na typu hudby vyjde na povrch určitá směs mojí hudební orientace, vlivů a názoru.